MŮJ PŘÍBĚH

Jmenuji se Miroslav Eliáš, narodil jsem se a celý profesní život jsem strávil v Brně. Prožil jsem spokojené dětství se svými rodiči a bratrem. Od mala jsem byl veden ke sportu a v 11 letech mě vybrali na sportovní školu v Botanické ulici v Brně se zaměřením na atletiku.

Když jsem vycházel z 9. třídy, tak mě tatínek zavedl na cyklistický velodrom v Brně Pisárkách. To mne nadchlo, atletice jsem dal sbohem a s velkou vervou jsem se vrhl do cyklistiky za TJ Favorit Brno. Ta mi šla od prvopočátku a postupně jsem se dostal díky výsledkům do výběrové skupiny. Po 4. místě na mistrovství ČSSR mladšího dorostu jsem byl vybrán do střediska vrcholového sportu. Ve starším dorostu jsem obsadil znovu 4. místo jednotlivců a 3. místo ve družstvech na dráze na mistrovství ČSSR.

To už  jsem se dostal do juniorského národního týmu Československa. Mezitím jsem se vyučil v oboru elektro a udělal si maturitu. Přešel jsem v cyklistickém sportu do kategorie mužů, kde bylo vše o mnoho těžší. 18-19 let je věk, kdy se v jakémkoliv sportu láme chleba. Přechod z juniorské kategorie do kategorie dospělých je nesmírně složitý a mnoho nadějných sportovců končí. Přesto jsem se vešel do družstva mužů na 4 km stíhacího závodu na zimní halové mistrovství Československa v Brně, kde jsme se pod vedením trenéra J. Mikšíka, umístili na 3.místě.

Vojnu jsem strávil v TJ Dukla Louny. Po roce 1990 jsem se vrátil zpět do TJ Favorit, kde jsem s cyklistikou ještě cca 2 roky pokračoval, ale sportovní výsledky a chuť už nebyla jako dřív. Z části i proto, že po roce 1989 zde najednou byly netušené možnosti svobodného cestování a podnikání. Ani po ukončení aktivit v TJ Favorit, jsem se od prostředí milovaného sportu, kde jsem měl spoustu kamarádů, trenérů, masérů a známých, nedovedl odpoutat. Udělal jsem si masérský kurz a živnostenský list. Dva roky jsem pak dělal maséra pro tehdy špičkový oddíl CK Královopolská silniční cyklistiky.

Když se oddíl rozpadl, musel jsem se dívat po něčem jiném. Chtěl jsem se živit sám a pokračovat ve svobodném podnikání, ale nevěděl v jakém oboru. Byl jsem mladý, měl super fyzickou kondici a ne moc peněz. Neustále jsem v novinách četl články, jak se často přesouvají, přejmenovávají, zanikají a vznikají nové firmy. Jak se lidé, co rychle zbohatli, stěhují do lepšího.

A tak mne napadlo, že si koupím starší nákladní auto a zkusím to se stěhováním. Navíc můj tatínek opravoval a dodnes renovuje historické autoveterány, takže jsem se od něj, co se týče oprav a údržby aut, mnoho naučil. I z toho důvodu jsem si tak později zakoupil dvě starší dodávky Mercedes a zrenovoval je.

Rozhodně nemám ambici být velkou stěhovací a přepravní firmou na trhu. Považuji se za ryze rodinnou firmu v oboru autodoprava - stěhování. Každý zákazník je pro mne důležitý a všem se snažím maximálně věnovat. Když tvrdím rodinná firma, tak se vším všudy: otec pomáhá s technikou vozidel, maminka a dcera zpracovává administrativu a mladý syn, učící se automechanikem, pomáhá u aut, s odnosem nábytku, jednoduše s čímkoliv, co ke stěhování patří.